Strašidelný příběh
Byl to nádherný velký půdní byt ve starém domě. Jeho obrovská šikmá okna skýtala nenapodobitelný pohled na okolní městskou čtvrť a tři velké místnosti slibovaly oběma mladým lidem pohodlí, o kterém dávno snili. Terry a Alice byli mladí malíři. Znali se už od střední školy a časem se jejich vztah vytříbil až do poklidného soužití plného porozumění. A teď měli konečně i svůj byt a ateliér v jednom. Byli neskonale šťastní.
Moc toho na stěhování neměli a tak se brzy zabydleli. Večer seděli na zemi, na velkých polštářích, osvětleni mihotavým světlem svíček na velkém, zdobeném svícnu a večeřeli pizzu přímo z krabice před sebou. Dívali se jeden na druhého a stále nemohli uvěřit svému štěstí. "Byla to klika viď.." zasmála se Alice. "To jo.." přikývl Terry a zakousl se do dalšího kousku pizzy.
Ještě že jsme ten inzerát četli první," pokračovala dívka a rozhlížela se kolem sebe. "Takový super byt! A tak levně… nechápu. V téhle části města jsou byty daleko, daleko dražší.." Terry jen pokrčil rameny a dál zápasil s velkým soustem. "Ale víš co je zvláštní??" přemýšlela Alice dál nahlas. "Všiml sis, že je ten velký dům skoro prázdný? Bydlí tu ještě někdo??" "Pokud vím, tak jsem na schodech potkal jen nějakého pána, jinak nikoho," odpověděl
Terry nevzrušeně. Alice se lehce zamračila: "Není to divné? Tenhle ohromný dům by musel vydělávat každý měsíc balík peněz! Určitě je tu minimálně dalších osm bytů.. a prázdných!!" Terry se na ni zazubil: "Už zase se v tobě ozval zapomenutý ekonom? Proč to řešíš? Je ten dům snad tvůj?" Dívka na něj jen vyplázla jazyk a tím jejich debata skončila.
Další dny byly ve znamení malování.
Oba si našli svoje místečko, kde si postavili stojan a oba se zabrali do svých fantazií, které přenášeli na plátno. Obrazy vznikaly jeden za druhým. Zdálo se, že je vše v nejlepším pořádku. Až.. Až na to podivné setkání. Vraceli se z jednoho ze svých nečetných nákupů, obtíženi taškami a sáčky. Vyšlapat takto obtíženi čtyři patra bylo dost namáhavé, ale statečně šlapali schod za schodem s vidinou brzkého konce.
Náhle se z přítmí mezipatra nečekaně vynořila bledá postava jejich jediného souseda. Alice, která šla první, úlekem upustila všechno, co držela a slabě vykřikla. Terry, který do ní ze zadu málem vrazil, nejdříve myslel, že zahlédla nějakou ztracenou myšku, ale když zvedl oči, spatřil toho podivného človíčka. Stál před nimi podivně bledý a vyzáblý. Z nemocné uštvané tváře mu z temných kruhů svítily skoro šílené oči.
Třásl se jako v horečce. Chvíli na sebe mlčky zírali, pak ten muž pozvedl třesoucí se ruku a zasípal: "Musíte utíkat!!" "Prosím?" nechápal Terry, ale Alice se k němu tiskla zády tak silně, div ho neshodila ze schodů. "Musíte utíkat," pokračoval ten stín člověka, "než bude pozdě… Je totiž všude! Tady kolem nás..! Je všude!" Očima přejel po chodbě, jakoby skutečně měl někoho spatřit. Oba mladí lidé ho napodobili, ale samozřejmě nikoho neviděli.
Terrymu došla trpělivost. Nebyl ochoten dále snášet podivné chování zjevně duševně nemocného člověka. "Tak dost!" ukončil rázně to podivné setkání. Vztekle sebral do plných dlaní, co vypadlo Alici a začal ji postrkovat před sebou směrem k jejich bytu. "Na tyhle řeči nejsme zvědaví, vážený pane! Nechte si je laskavě pro cvokaře! Sbohem!"
Alice byla jako zmámená, rozšířenýma očima stále sledovala toho muže a její pohled se k němu neustále vracel i když už byli o další patro výš. "Alííí, pojď.." šeptal jí Terry naléhavě a snažil se uvolnit ruku, aby mohl odemknout. "Asi mu přeskočilo." Už se mu povedlo najít klíče.. už už odemykal, když se chodbou ozvalo poslední varování: "Až uslyšíte hvízdání, už bude pozdě!"
Terry procedil skrz zuby šťavnatou nadávku a prostrčil Alici dveřmi. Už jen matně zaslechli ze zdola šílený smích podivného muže. Po zbytek dne toho už moc nenamluvili. Ozvěna zvláštního setkání mezi nimi ležela, jako temný mrak a chvilku trvalo, než se rozplynula. Ale ještě jednou se museli ke svému sousedovi vrátit. A to díky zprávě v novinách. "Podívej!" řekla Alice a v ruce držela rozevřený denník a překvapeně hleděla na jeden článek.
"Mrtvý muž, trpící těžkou formou anemie, byl nalezen v central parku mrtev.." četl polohlasně Terry. U článku byla i fotografie nalezeného. Oba ho poznali. "Anemie?" podivoval se. "To je nedostatek krve.." upřesnila mu Alice. "Možná proto tak bláznil." Zdůvodnila si jednou pro vždy jejich setkání.
O pár dní později to však začalo. Byla hluboká noc, když Alici probudilo Terryho naléhavé šeptání a dotek jeho ruky.
"Ali, slyšela jsi to?" Jeho hlas byl podivně vyděšený. "Co? Co je?" probouzela se s obavou. "Ty jsi to neslyšela?" Terryho hlas se chvěl. Alice se zmocnila obava. Její přítel nebyl žádný strašpytel a tak tu určitě nějaký důvod byl. "To hvízdnutí!" byl netrpělivý a jeho oči těkaly z místa na místo. "Já nic neslyšela." Přiznala se, ale stejně jako on vstala a společně prohledali celý byt.
Nakoukli i na chodbu. Ale nic. Ulehli a Terry se ještě dlouho pod přikrývkou divně chvěl. Další noc se vše opakovalo. Znovu tvrdil, že slyšel hvízdání. Znovu vstali a znovu vše prohledali. Opět bezvýsledně. Když se to opakovalo ještě další dvě noci, bylo Alici jasné, že se s Terrym něco děje. I Terry sám to přiznával. "Nevím co to je."
Řekl jí jednou večer. Stál u jednoho velkého okna a díval se na světla pod nimi. "Zní to bláznivě. Já vím, kdyby mi to někdo vyprávěl, tak ho pošlu rovnou ke cvokaři. Ale já to slyším! Opravdu to slyším! Je to hvízdnutí.. Podivné a mrazivé. Mám pocit, že je tu něco zlého… něco hodně zlého.." Alice nevěděla co mu má říct.
Ona nic nikdy neslyšela, ale o přítelově zdravém rozumu začínala pomalu pochybovat. "Co kdybychom za někým zašli.." začala opatrně. Měla strach, aby zmínka o lékaři nevyvolala u Terryho nějaký silný odpor. Kupodivu souhlasil. A tak našli v telefonním seznamu toho nejbližšího psychologa a Terry se u něho objednal. Pohovořil s ním a dostal nějaké prášky na uklidnění.
Všechno vypadalo dobře. Pár nocí byl pak klid a Alice s důvěrou v lepší časy odjela na výstavu svých obrazů. Moc se jí nejdříve nechtělo, ale Terry byl neoblomný. "Musíš jet." říkal jí, "Já to tu zvládnu, neboj. Budu papat prášky a budu hodný. Oba víme, jak dlouho jsi na tuhle výstavu čekala. Tak to přeci kvůli mně nezrušíš. Všechno bude dobré neboj. Jsem už velký kluk."
Přesvědčil ji a ona odjela. Tehdy poprvé Alice zalitovala, že tak zuřivě vždy odmítali světskou vymoženost - telefon. Kdyby ho měli, mohla by mu kdykoli zavolat. Kdyby ho měli, věděla by, co se doma děje. Kdyby.. kdyby.. kdyby. Zpátky se vracela s pocitem podivné tísně a dveře otevírala s nadějí i strachem. "Terry!" zavolala ho, "Terry, jsem doma zlato.." procházela bytem a nikdo se neozýval. "Kde jsi..??" Nitro se jí stáhlo podivnou předtuchou.
Našla ho až v zadním pokoji, tam kde měli ateliér. Seděl schoulený v koutku. Bledý a zpocený. Třásl se po celém těle a rukama se objímal, jakoby se chtěl před něčím chránit. "Bože Terry!" vykřikla a přitiskla ho k sobě. "Co se ti stalo? Co se děje miláčku?" Začala plakat. Zprvu se zdálo, že jí ani nevnímá, ale pak se k ní přitiskl, jako vyplašené zvíře. Svíral jí paže a srdce mu divoce bušilo. "Je to tady, Alice, rozumíš?!"
šeptal roztřeseným hlasem. "Je to tady! Musíš pryč, než tě taky dostane! Musíš..!" Nerozuměla mu. "Kdo je tady? Terry, co se stalo?" Snažila se ho od sebe odtrhnout, ale nešlo to. Na mysli jí vytanula dávno zapomenutá vzpomínka na jejich nešťastného souseda a ten pocit pravdy jí bleskl hlavou. Začínala věřit, že se tu opravdu něco děje. Je tu něco, co bere lidem rozum. "Pojedeme do nemocnice, Terry, pojď."
Rozhodla a snažila se ho zvednout z podlahy, ale zdálo se, že je to nemožné. "Mně už nepomůžeš." Usmál se na ni smutně. "Najde si mě všude…" "Kdo?! Terry, ty mě děsíš!" ptala se netrpělivě. Ale on jí jen pohladil po ruce a povolil sevření. "On…" šeptl a znovu se schoulil do sebe. Do nemocnice tedy nejeli. Alice Terryho uložila do postele a on usnul. Uklidila celý byt a přemýšlela, co se tu stalo.
Byla přesvědčena, že tu musí být nějaký vir, který způsobuje halucinace. Jinak si jeho chování neuměla vysvětlit. Pak ale našla ten obraz. Byl na stojanu, zakryt plátnem. Byla to sice jen skica, ale Alici z toho výjevu polila studená čistá hrůza. V rychlých tazích byla na obraze zachycena podivná tvář. Pokud to byla tvář.
Z protáhlé lebky, kde velké oči bez bělma a bez víček, potažené kůží, takže tvořily jeden celek s hlavou a svítily podivnou chtivostí, vystupovaly srostlé čelisti. Jejich zužující se tvar tvořil jakousi krátkou trubici a zakončené byly temným otvorem, snad ústy. Byly naznačené i nozdry, asi v půli obličejové části, ale byly to jen díry jako mají zvířecí lebky…
Alice nemohla od toho výjevu odtrhnout oči. Terry nikdy neuznával fantazií vytvořené tvory, takže nechápala, kde se v něm vzala tato představa. Raději skicu zase zakryla. Neměla z ní dobrý pocit… Večer se Terry probudil a bylo vidět, že je mu o něco lépe. Trochu se najedl a přitom se jí vyptával, jaká byla výstava. Alice mu ochotně odpovídala a střežila se zmínit o tom podivném obrazu. V noci nespala.
Ležela vedle něho a oči měla dokořán. Nevěděla, na co čeká, co se bude dít. Ale byla rozhodnutá tomu všemu přijít na kloub. Že při tom obětuje pár probdělých nocí, ji vůbec netrápilo. A pak to přišlo. Hvízdnutí! Sykavé, ostré a přitom podivně tiché. Hvízdnutí! Slyšela ho.. ona ho slyšela! Tak to byla pravda! Ležela a ani se nepohnula.
Bála se i dýchat a srdce jí bilo tak mohutně, že byla přesvědčena, že jeho tlukot zní po celém pokoji. Čekala, co se stane. Tím, že vždy vstali, to asi zahnali a protože Terry spal díky uklidňujícím práškům, nemohl se tomu bránit! Vehnala ho vlastně do spárů něčeho podivného, tím že mu navrhla toho doktora! Tak teď to musí napravit!
Ležela a jen očima těkala po temné místnosti. Pak se přes ní smýknul stín a ona přímo bytostně cítila, jak něco dosedlo k jejímu příteli. Něco, nebo někdo tam byl a byl přímo u Terryho! Přemýšlela zběsilým tempem, co má dělat, když její přítel slabě zasténal a namáhavě se pohnul. Snad v chabém gestu obrany. A pak se ozval odporně srkavý zvuk!
To už nevydržela. Vyskočila z lůžka a rozsvítila lampičku. V jejím světle se objevil hrůzný výjev, jako z horroru! Terry ležel s hlavou vyvrácenou, bledý a v bezvědomí a nad ním stál tvor z obrazu! Podobný pravěkému ptáku s blanitými potrhanými křídly. Teď si mohla v detailu prohlédnout jeho šedivou šupinatou kůži, oči, které se pod kůží hněvivě hýbaly a otvor srostlých úst, ze kterého vystřeloval dutý osten, teď zbrocený Terryho krví.
Alici se zvedl žaludek odporem a zároveň se v ní vzkypěla ohromná vlna vzteku! "Ty hajzle!!" vykřikla a popadla těžký zdobený svícen, který jim tolikrát svítil při romantických večeřích. V touze zabít to stvoření se rozmáchla a udeřila! Všechno bylo dílem okamžiku! Tvor divoce hvízdnul a rozepjal křídla ve snaze se vznést, Alici se zatmělo před očima a Terry vykřikl.
Pak bylo najednou ticho. Podivné ticho. Dívka zamžikala víčky, aby se jí podařilo zaostřit. A pak domem otřásl její zděšený bolestný výkřik. Před ní na posteli neležela ta zrůda, ale její přítel a v jeho zkrvavené hrudi byl hluboce zaražený zdobený svícen….
Když ji svázanou ve svěrací kazajce a otupělou množstvím sedativ odvážela sanitka na psychiatrickou kliniku, byla už smířená s tím, že jí nikdo nevěří. Nevěřili jejímu vyprávění o podivně levném bytě, o vyděšeném sousedovi, který je varoval a který sám se stal obětí. Nevěřili, že Terryho milovala, že mu chtěla pomoct, že ho chtěla zachránit… Byla s tou odpornou pravdou sama..
Nedivila se jim. Ani ona přeci Terrymu nevěřila….
Tu noc ležela v prázdném nemocničním pokoji, pečlivě zavřená a chráněná pevnou mříží. Stále ještě pevně přikurtovaná, jako nebezpečná vražednice. A v okamžiku, kdy tma byla nejhustší, zaslechla to sykavé a hladové hvízdnutí……..
