Sebepoškozování
Na rukách mám rány, a strašně mě pálí ruce. Jen co se na ně podívám vím proč…zase jsem do toho spadla. No nic. Obleču se a pohled mi hned spadne na moji kamarádku. Žiletku. V duchu si říkám ne dneska ne, musím toho hned nechat!!, ale nejde to. Slova jsou jen slova. A pak už opět sedím v pokoji na posteli a po ruce mi stéká krev a já cítím úlevu. Úlevu od všech starostí, problému.
"Kde jsi tak dlouho? Jsem myslela, že ti ujede"okřikla mě hned kamarádka jen co jsem vlezla do autobusu.
"Sorry zaspala jsem"vymluvím se rychle, ale ji neunikne pohled na moji zavázanou ruku, kterou jsem si nestihla skovat.
"Zaspala jo?!zase?!říkala jsi, že jsi s tím skončila!"řekne hned Zuzka a chytne mě za ruku.
"Zkoušela jsem to, ale nemůžu!! Prostě to nejde!"řeknu a snažím se ji vytrhnou, ale ona je silnější a pak mi strhne obvaz a podívá se na moji zakrvácenou ruku.
"Okamžitě s tím skončíš! Nechci mít kamarádku, která to jednou přežene a podřeže si žíly!!"vykřikla na mě na záchodě ve škole a já se zhroutím na zem.
"Nemůžu nejde to!"vykřiknu a rozbrečím se
"Pomůžu ti"řekne po chvilce a sedla si vedle mě.
"to nepůjde. Zvládnu to sama"rozhodnu se, i když bych pomoct uvítala, ale musím to všechno překonat sama a musím chtít s tím přestat.
"Dobře budu ti věřit, ale mám tě strašně ráda tak nechci, aby se ti něco stalo. Kdykoliv napiš a pomůžu ti"řekla. Tohle je opravdová a nejlepší kamarádka, kterou jsem mohla poznat.
"Díky"poděkuji a dál se o tom nebavíme. Odebereme se do třídy a opět se hraje hra. Zuzka hraje šprtku a já z hodiny moc nemám, protože si jen maluji samé hovadiny, jako je krev a nic jiného.
Jsem tím opravdu posedlá! Úplně jsem tomu propadla! To jsem zjistila hned jen co jsem musela jít v hodině na záchod, protože jsem potřebovala vzít kružítko a píchnout si ho do ruky. Ach ta úleva!! Cítila jsem jak všechno zlo ze mě odtéká, jde pryč z mého těla a uvnitř zůstává jen to dobré.
Zuzka si mě hned po příchodu do hodiny zkontroluje a pak už o mě nejeví moc zájmu a poslušně odpovídá p.učitelce, která klade otázky na minulou látku, a když se zeptá mě a já ji neodpovím tak okamžitě odpoví:
"Tady je zase někdo línej se naučit jednu látku co? S tímhle tempem propadneš!!"
"Aha tak proč mi vychází teda jednička, když propadnu?"zeptám se a ji a tím ji umlčím. Je pravda s touhle učitelkou se úplně nesnášíme, jsme obě rádi, když se vidíme jen 2krát týdně.
"Jak bylo ve škole?"zeptala se mě hned doma mamka a já hned zpustila
"Ježíš jak dlouho tě budeme ještě poslouchat?!"vykřikl najednou taťka, kterého začala debata o škole rušit "jsem ti říkal, že jsi měla jít před 17rokama na ten potrat, když jsi se dozvěděla, že ji čekáš!!mohlo bejt o jednoho parchantka na světě míň. Mohli jsme mít o starost míň!!"
"Aha tak já jsem pro vás starost? Ale díky mě máš na pivo!! Každý prachy co dostaneme na mě, ty propiješ a já nemám nic!!"a flák. Už jsem ji měla. Tváře mi hořela.
"Nech ji na pokoji!!"vykřikla mamka a vrhla se ke mně, když mi taťka chtěl dát další facku. Ale místo mě ji dostala mamka. Podívala jsem se na ni a do tváře se ji hrnula všechna zlost.
My nejsme normální rodinka. Moje mamka, když se dozvěděla, že mě čeká nikdy na potrat nepomyslela, i když ji bylo 15 let. Můj taťka musel rychle dokončit školu a zaměstnal ho jeho otec ve své firmě, ale začal pít a tak je stále doma. Mamka si školu dodělala a teď u něj pracuje jako sekretářka.
Hned jsem se rozběhla do svého pokoje a tam se zamkla, protože zamnou hned běžel taťka s další ránou.
"Otevři ty dveře!!"začal na mě křičet a snažil se dveře otevřít asi ještě 15minut, ale pak ho to přestalo bavit tak odešel.
Proč jsou mí rodiče takový? Proč nemůžu mít takový rodiče jako mají moje kamarádky? Proč? Tohle je asi jen blbá otázka, ale stojí za to se na ni zeptat, i když stejně se nikdy nedozvím odpověď.
Viděla jsem jen jednu možnost jak si dokázat, že jsem stále tady a pro někoho potřebná. Otevřela si šuplík od mých věcí, a vylovila hned jednu věc, která mi padla do oka. Byla to moje kamarádka žiletka. Vzala jsem ji do ruky a chtěla jsem se říznout, ale pak něco mě přece jen zadrželo. Byla to Zuzka, které jsem slíbila, že toho nechám, byla to mamka, kterou jsem tu nemohla nechat samotnou, ale hlavně jsem si začala říkat, co by se stalo, kdybych opravdu umřela?nemohla bych se dál smát ze Zuzkou, chodit nakupovat a hlavně mít kolem sebe matčinu a možná někde i v tom zle snad i otcovu lásku.
"Prosím…"ozval se hlas v telefonu.
"Dobrý den já jsem Karin a potřebuji pomoct. Trpím sebepoškozování…"
Ta naděje, kterou jsem poznala, když jsem nastoupila do centra pro tyhle lidi, co tím trpí ve mně svitla hned. Věděla jsem, že v tom nejsem sama, že mám kamarádku, která mě dokáže podržet nad vodou přes všechno, mamku, která podala žádost o rozvod a obvinila otce z domácího násilí, a pak lidi kolem sebe tady, kteří mi každý den pomáhají. A hlavně přítele, který mě nikdy nezklamal.
Všichni se mi snažili pomoct a jejich snaha se povedla. Přestala jsem používat ostré předměty, ale jizvy na rukách a hlavně na srdci mi zůstali stále. Snažím se žít normální život, po boku skvělého přítele, kamarádky a hlavně matky, která se na mě po všem nevykašlala a držela mě stále nad vodou, i když to sama neměla v té době lehký.
Opět chodím do školy, kterou jsem musela kvůli centrumu přerušit na půl roku, ale všechno jsem dohnala a dokonce se stala výbornou žákyní.
Žiletky jsem se už nedotkla a snažím se všechny věci vyřešit jinak než tak jak jsem je řešila před tím. A docela se mi to daří. Prosím drže palce ať se mi to opravdu podaří a už budu žít normální život…