Odraz v očích
Kapky pomalu padají k zemi, smáčí vše kolem, ale já je na své tváři necítím. Nic necítím, neslyším, vidím jen bílou oslňující zář. Tu náhle protrhne zvuk sirén, lidské výkřiky a kapky dopadající na zem, kde bezvládně ležím. Zář však náhle vystřídají záblesky skla rozbitého a roztříštěného všude kolem. Záblesky jsou ostré, jasné, jasné a rudé. To jak se mísí s krví.
Pomalu vstanu ze země a v hlavě mi probíhají myšlenky: Co se stalo? Kde se tady vzala ta krev a střepy? A kde jsem se tady vzala já? Všechno se mi zdá rozmazané a nejasné, přesto vidím postavu vysokého, tmavovlasého mladíka, který ke mně míří svými kvapnými kroky. Vyrazím mu vstříc s otázkou připravenou na jazyku: "Prosím Vás, co se tady stalo?" Muž mě však jen mine, bez jediného náznaku, že by si mě všiml. Možná mě jen neslyšel přes všechen ten hluk. Rychle ho doběhnu a vypálim svou otázku mnohem hlasitěji. Mladík však stále neodpovídá. Mou zoufalou snahu přehluší výkřik dalšího muže: "Tome, budeme potřebovat nůžky." Tom, to je tedy jméno mladíka, co neslyší mé otázky, ale za výkřikem muže se otočí.
Stojíme tak proti sobě a vidím ho teď mnohem jasněji. Dívá se mi přímo do očí, ale jakoby mě vůbec neviděl. Zadívám se tedy do těch jeho modrých očí, v kterých možná naleznu odpověď. Je však na nich něco zvláštního, něco co mě nutí přemýšlet a stále se přitom do nich dívat. Stojíme od sebe jen pár centimetrů, přesto mě nevidí. Nemůže mě vidět, protože ani já se v jeho očích nevidím. "Tome pospěš si, v tomhle autě ještě jedna dívka žije!" zavolá muž. Tom se otočí a pár kroky dojde do auta pro hydraulické nůžky. Vyrazí pak rychle zpět, přímo proti mně. Jestli neuhnu, určitě do mě narazí. Musím uhnout, ale nejde to, musím se dívat do těch jeho očí. Zbývají jen centimetry do střetu našich těl, milimetry. Už nestihnu uhnout, narazíme do sebe právě…
Znovu mě oslepí ta bílá zář. Teď však rychle ustoupí. Dokonce cítím kapky dopadající na mou tvář, stejně jako vkrádaný chlad. Opět slyším sirény, výkřiky, mužské hlasy. I přes svá ztěžklá víčka otevřu očí. Už mi nemusí nikdo nic vysvětlovat. Nevidím jen rudé střepy a nejasné rozmazané postavy. Vidím vrak auta, policejní vozy, hasiče i záchranku. "Vše bude v pořádku," říká mi muž, který se nade mnou sklání. Už ho nevidím rozmazaně, vidím ho jasně. Vidím i jasné modré oči a v nich svůj odraz.