Nemrtvá
Stojím na pokraji útesu. Konečně jsem se dostal ze spárů toho hrozného domu, ale mám dojem, že to nestačí. Mé svědomí mě pronásleduje každou hodinu, každou minutu. Každou sekundu. A všude je krev. Na okamžik se v ní změní i voda v příboji. Alespoň v mých očích. Vidím i její tvář. To ona mě donutila všechny zabít. Ale teď už mě nezastraší. Už mě nedostane zpátky. Přesto si pořád nejsem jistý tím, že jsem vyhrál. Možná dělám přesně to, co chtějí oni. Na tom už nesejde. Pro mě tohle dobrodružství končí tady na útesu…
Chvíli to trvalo, než se mi podařilo otevřít oči. Dopotácel jsem se do koupelny a opláchl si obličej. Tak takovéhle sny se mi opravdu nezdají příliš často. Takové… živé. Jako skutečné. A vlastně jsem rád. Kdyby se mi zdály častěji, nejspíš bych zešílel. Zabloudil jsem pohledem k hodinám. Dvě hodiny ráno! Taková nekřesťanská doba a já tu bloumám po bytě. Nicméně nebyl jsem si jistý, zda bych dokázal znovu usnout. Spíš ne. Chtě nechtě jsem musel stále myslet na svůj sen. Matně jsem si vzpomínal, že jsem se ocitl v kůži muže, stojícího na útesu kdesi u moře. Ten muž měl zmatené myšlenky, jako šílenec odhodlaný skočit. Udělal to ale nebo ne? Nebo bych se měl ptát jestli jsem to udělal? Nebyl jsem si jistý vůbec ničím. Myšlenky se mi míhaly hlavou jako splašené. Možná bude stát za to pokusit se ještě usnout, usoudil jsem. Už se mi stejně zase zavíraly oči. Lehnul jsem si proto do postele a za chvilku tvrdě spal.
Probudil mě až zvuk budíku. Nechal jsem ho zvonit a přemýšlel. Z událostí dnešní noci jsem si nepamatoval téměř nic. A možná to tak bylo dobře. Právě dnes jsem nepotřeboval zabývat se něčím nepotřebným, když je takový důležitý den. Stěhoval jsem se totiž ze svého bytu do nového domu. Ten stál na pobřeží, stranou města, kde jsem doposud žil. Ale já mám rád svůj klid, dům dál od města mi proto náramně vyhovoval. Už jsem se na něj těšil. Vstal jsem z postele. Sotva jsem na sebe stihl naházet nějaké oblečení a sbalit si poslední věci, když pronikavě zařinčel zvonek. Přispěchal jsem otevřít novým majitelům svého bytu. Prohodili jsme mezi dveřmi pár slov, já jim předal klíče a tím další kapitola mého života zmizela v nedohlednu.
Auto zastavilo před krásným dvoupatrovým domem.
,,Páni…," vydechl jsem. Jistě, párkrát už jsem tu byl, ale ten dům mi pokaždé prostě vyrazil dech. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Hukot vln v příboji jen dotvářel atmosféru tohoto jedinečného místa.
V životě nebudu litovat , že jsem se sem přestěhoval. Vešel jsem dovnitř. Nezdržel jsem se tu ale příliš dlouho. Chtěl jsem si vychutnat čerstvý vítr, který s sebou přinášel od moře slaný vzduch. Chvíli jsem se procházel po útesu, na němž byl dům postaven. Zvláštní místo, pomyslel jsem si. Ten, kdo si ho vybral za svůj domov, byl nejspíš vážně samotář. Skoro jako já, pousmál jsem se. Všiml jsem si, že jedna strana domu přímo přechází ve strmou skalní stěnu. Kdybych tam vypadl z okna, zřítil bych se přímo do rozbouřeného moře. To mi, doufám, nehrozí. Pomalu, beze spěchu, jsem došel na okraj útesu. Tam jsem se zastavil a se zavřenýma očima a mírně zakloněnou hlavou naslouchal, jak se vlny tříští o skálu. Otevřel jsem oči, abych mohl pozorovat napěněné hřebeny vln. A v tu chvíli jsem to místo poznal.
Pocit to byl neuvěřitelný. Neuvěřitelně silný. Prostě jsem najednou podvědomě věděl, že už jsem tu jednou stál. A byl jsem si tím zatraceně jistý. Zapotácel jsem se, skoro jsem spadl do příboje. Nedokázal jsem se udržet na nohou, prostě se pode mnou podlomily jako by byly z tvarohu. Dopadl jsem koleny na tvrdou zem a bolestivě se uhodil. Daleko strašnější však bylo zjištění, že tenkrát, když jsem tu stál naposled, jsem takové štěstí neměl. Tehdy jsem skončil tam dole.
Seděl jsem v knihovně a probíral se starými výtisky zdejších novin. Hledal jsem v nich jakoukoliv zmínku o muži, jehož minulost jsem do jisté míry prožíval. Tedy spíš jen její útržky. Ale i ty stačily, abych se nedokázal vůbec na nic soustředit a bylo mi mizerně. Nicméně, stalo se jen otázkou času, než jsem našel, co jsem hledal. Krátký článek na jedné zažloutlé stránce starých novin. Před dvěma lety. Muž, jehož jméno nemělo být zveřejněno, bydlící v opuštěném domě na pobřeží, spáchal sebevraždu. Výpověď několika očitých svědků je jasná - musel trpět nějakou psychickou poruchou. No to je fajn, řekl jsem si. Mám vzpomínky šíleného sebevraha. Co víc bych si mohl přát.
Ironie v mých myšlenkách, ironie osudu všude kolem mě. Ze všeho vyplývala jen jediná rozumná otázka:Proč? Muselo to přece mít nějaký důvod, lidi sami od sebe z útesů neskáčou. Já ten důvod musím znát, jinak mi taky přeskočí. Hledal jsem dál. Co mi taky zbývalo jiného? Listoval jsem stránkami ještě o několik čísel nazpátek. Pak mě něco zaujalo. Byl to krátký článek, který nechtěl budit žádný rozruch. Psalo se v něm - jak jinak - o mém novém bydlišti. Jedenáctiletá dívka nalezena ve svém pokoji mrtvá s hlavou rozseknutou sekyrou. Pravděpodobně tam byla dovlečena až z koupelny, jak naznačovaly stopy krve po domě. Žádní svědkové, žádní podezřelí. A na fotografii vyobrazená oběť se svou rodinou. Poznal jsem "svého" muže, přestože jsem se na své noční můry díval jeho očima a jeho samotného jsem neviděl. Ale ten mě v tu chvíli nezajímal. Zaujala mě ona. Její oči, hluboké a živé mě nevinně pozorovaly skrz zažloutlý papír. Podíval jsem se na datum vydání novin. Měsíc a půl před tou sebevraždou. Nějak mi to nedávalo smysl. Hledal jsem souvislosti, jenže nenacházel. Půjčil jsem si ty dva výtisky domů. Tam si o všem snad budu moci v klidu popřemýšlet.
Dnes v noci jsem nezamhouřil oka. No hezky to začíná, jen co je pravda. První noc v novém bydlišti a já se ani nevyspím. Fajn. Jednu noc bez spánku snad ještě přežiju, řekl jsem si a vyhrabal se z postele. Pak něco upoutalo mou pozornost. Byl to malý dřevěný kříž zavěšený na zdi nad postelí. Zvláštní, včera jsem si ho vůbec nevšiml. Nebude to tím, že jsem šel spát kolem půlnoci, kdy jsem byl rád, že vůbec vidím na cestu a pak už jen tupě zíral do stropu? Asi ano. Vlastně ani nevím, proč mě ten křížek tak zaujal. Nejspíš tu byl zavěšený za účelem ochrany spícího proti démonům a zlým silám. Splnil svou povinnost i tuto noc? Byl to on, kdo mě nenechal spát, aby mě ochránil? Proč ale nesmím usnout? Najdu snad v tomto domě odpovědi?
Už jsem dokončil prohlídku svého sídla. Je to tu opravdu nádherné, jen jediná věc se tomuto místu dá vytknout. Když se procházím po chodbách a místnostech, cítím strašnou úzkost a depresi. Netroufám si tvrdit, že vím, čím je to způsobeno a asi to ani nechci zjišťovat.
Při své důkladné prohlídce jsem narazil na jedny zavřené dveře. Chvilku jsem s nimi lomcoval, posléze jsem to vzdal. Nejspíš byly zamčené. Ukrývalo se snad za nimi další tajemství? Když jsem přejížděl prsty po drsném dřevu, bleskl mi hlavou obraz dívky v roztrhaných šatech, jak se s nožem v ruce sklání nad nějakým mužem šíleným hrůzou. Neviděl jsem mu do tváře - bohužel nebo bohudík? Nebyl jsem si jistý. Z úst toho muže zaznělo její jméno:Melody. Hlas byl můj, jen ten tón jsem nepoznával. Takhle jsem totiž ještě nikoho neprosil. Pak Melody zvedla ruku s nožem a… Obrazy před očima se mi slily ve strašlivou vidinu. Stopy krve, jak jakýsi muž táhl Melody se sekyrou v hlavě z koupelny do jejího pokoje. Předtím nebo potom, co ho zabila? Tmavé šmouhy na koberci i na stěnách. Padl jsem na kolena. Obrazy zmizely. Možná se mi to všechno jen zdálo. A možná už začínám bláznit…
Tohle šílenství musí skončit. Dnes ráno jsem se neprobudil u sebe v posteli, ale v koupelně. Zas to proklaté místo. Vedle mě ležel největší z nožů, jaké byly v kuchyni už když jsem sem přišel. Byl celý zamazaný od krve a moje košile taky. Stejně jako moje ruce. Chtěl jsem si je umýt, ale už si nejsem jistý dokonce ani tím, zda z kohoutku teče voda a ne něco jiného. Pak jsem vzhlédl od umyvadla, podíval se do zrcadla a… Bože! Krev, všude kolem mě je krev! Krví je napsaný i vzkaz na zrcadle: Zabij, jestli můžeš. Ale koho sakra! A co hůř, v tom vzkazu poznávám svá slova a svoje vlastní písmo!
Začínám se bát sám sebe. V tom návalu strachu a vzteku praštím do zrcadla. Rozletí se na milion kousků. A já se propadám do prázdnoty…
Stála uprostřed místnosti. Cáry šatů a vlasy jí vlály ve větru, který byl i přes horké počasí studený. Tak chladný, že mě zamrazilo až do morku kostí, ačkoliv jsem si nebyl tak docela jistý tím, že to bylo způsobeno pouze větrem. Konečně se mi rozpohybovaly nohy, takže jsem byl schopen jít k ní blíž. S každým mým krokem se snižovala vzdálenost, která nás rozdělovala, ale zároveň narůstala i zima obklopující mě. A pak jsme stanuli tváří v tvář. Dívala se na mě s takovou odzbrojující nevinností, že se mi zadrhla nevyřknutá slova v hrdle. Ten smutek v jejích očích-na ten nezapomenu do konce života. ,,Zabila jsi člověka," vydralo se mi nakonec z úst prokazatelně správné nařčení. V tentýž moment, skoro ještě předtím, než jsem ta strašná slova vyslovil, mě to ukrutně mrzelo. Zadívala se na mě pohledem štvaného zvířete, které, zraněné a zahnané do nejtemnějšího kouta své nory, očekává ránu z milosti. Ale ona přece nemůže zemřít, utěšoval jsem se.Ona už mrtvá je… A ona to věděla. Na zlomek sekundy, ve chvíli kdy udeřil blesk, se její obličej změnil. V ten okamžik jsem spatřil její pravou tvář - tvář strašlivého nočního tvora. Tvář skutečné nemrtvé Melody. Usmála se a v jejích očích se přitom zablýsklo. Napřáhla ke mně ruce. Další blesk. Další vteřina hrůzy při pohledu na ni. Tentokrát jsem pro změnu spatřil dlaně se svraštělou kůží a prsty s drápy připravenými mě roztrhat na kusy. To jim nesmím dovolit. Běžel jsem ke dveřím, ale zabouchly se těsně přede mnou. Marně jsem cloumal klikou na pokoušel se je otevřít. Otočil jsem se. Teď stojí kousíček ode mě. Nechápu, jak se sem mohla dostat, aniž bych ji slyšel, ale momentálně se mi tato záhada řešit nechce. Další blesk. Nohy se pode mnou podlomily. Sesypal jsem se k zemi jako hadrový panák. Sklání se nade mnou. Otevřela ústa. Místo nich má jen temnou bezednou díru.Zírám bezmocně do té prázdnoty.
Už vidím všechno, ani nepotřebuji další blesky. Z té temné propasti přede mnou vytéká cosi vazkého a černého a přímo na můj obličej! V tu chvíli se mi ruka vymrští sama od sebe. Náraz ji odhodil, syčí jako podrážděná zmije.
Mám šanci k útěku. Dveřmi to nepůjde, rychle běžím k oknu. Ať si klidně zlámu kosti, já tu sakra nechci umřít! Tluču do skla, už začíná praskat. Od střepů mám ruce rozdrásané do krve, krev je všude, kam se jen podívám. Sklo už povolilo. Pozdě. Do krku se mi zanořují dlouhé drápy. Nemůžu dýchat, vzduch kolem zhoustl. Ten tlak mi drtí plíce a bolest mě srazila k zemi. Hned se ale zvedám, opírám se přitom o zeď. Teď to nesmím vzdát, sakra! Ale na co stačí moje síly po jejím zásahu? Na útěk? Bláhovost té naděje je k smíchu. Nicméně za pokus to stojí. Zvedám hlavu a vidím ji. Její tvář je přímo naproti té mé. Její oči jsou to poslední, co vidím. Dál už je jen tma… Probudil jsem se s trhnutím na podlaze. Neměl jsem ponětí, jak jsem se sem dostal, ale možná jsem měl štěstí, že jsem se vůbec probudil. To co se mi zdálo, byl to vážně jen sen? Nebyl jsem si jistý. Podíval jsem se na ruce a s úlekem na nich spatřil krev. A střepy se válely všude kolem. Takže realita? Ne, tyhle střepy pocházely nikoliv z okna, nýbrž ze zrcadla. Ležel jsem totiž v koupelně. Pravděpodobně se mi podařilo nejprve rozbít zrcadlo a pak omdlít. Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Tak tohle se mi opravdu ještě nepodařilo. Ale proč bych rozbíjel zrcadlo? Navíc, nepamatuji si, že bych šel do koupelny. Tolik otázek a záhad bylo na mě příliš. Možná bych se měl trochu projít, usoudil jsem. Ano, to je dobrý nápad. Rozhodl jsem se, že ho uskutečním ihned. Sešel jsem po schodech do přízemí. Když jsem ale procházel chodbou k východu, všiml jsem si, že dveře od jediného mnou neprozkoumaného pokoje jsou otevřené. Zvláštní, myslel jsem si, že jsou zamčené. Raději jsem je zavřel a dál jsem o nich nepřemýšlel. Už takhle mě z tajemství tohoto domu bolela hlava. Došel jsem až k venkovním dveřím, ale neotevřel je. Všechno kolem ztichlo. Zaslechl jsem jakýsi šepot, ale pochybuji, že to měl na svědomí vítr. Ty zvuky vycházely z oněch záhadných dveří. A já dostal nápad. Co se stane, když je otevřu? Co se za nimi skrývá? Místnost z mé noční můry? Zvědavost mě přemohla. Vrátil jsem se zpět a zatlačil na kliku. Otevřely se skoro samy. Skoro jako by mě zvaly dovnitř. A proč ne? Nemám co ztratit, řekl jsem si a vstoupil. Do dětského pokoje. Přesně jako v mém snu. Do nejmenšího detailu. Dokonce i okno na protější stěně bylo rozbité. A všude kolem se nacházely krvavé otisky rukou. Mých? Uvidíme. Došel jsem až k oknu. Chvíli jsem si prohlížel otisky na zdi. Krev byla skoro zaschlá, ale jen skoro, což mě překvapilo. Otisky měly dokonce i velikost mojí dlaně. Takže přece.
Jednoho z nich jsem se letmo dotknul. V ten okamžik se dveře samy zabouchly a odřízly mi únikovou cestu. A můj včerejší sen se vrátil naplno. Opřel jsem se zády o zeď a snažil se klidně dýchat. Šlo to těžko. Při pomyšlení, že čekám, až se vrátí a… Nedokázal jsem to domyslet. Srdce mi bušilo jako šílené. Po čele mi stékal pot a v zátylku mě mrazilo. Měl jsem co dělat, abych nezpanikařil a nerozběhl se přes střed místnosti ke dveřím. Že by to byla osudová chyba, tím jsem si byl jistý. Vtom ze škvíry mezi prkny na podlaze začala vytékat krev a rozlévat se po zemi. Já jsem na to mohl jen bezmocně zírat. Neodvažoval jsem se hnout. Krev na podlaze už vytvořila poměrně slušnou louži a úplně zčernala. Najednou jsem si uvědomil, co byla ta vazká tekutina, která vytékala Melody z úst v mém snu. Otřásl jsem se odporem. Zároveň se mi stále vracela jedna a tatáž myšlenka. Je jen otázkou vteřin, kdy se konečně ukáže. A co bude pak? Zemřít se mi nechce. Co tedy? Myslím, že je bláhové doufat, že se jí dokážu ubránit. Na útěk taky není ani pomyšlení, bezpochyby by mi v něm zabránila. Jednoznačně má v každém případě navrch. A už přichází. Uprostřed kaluže černé krve se zjevila jako duch. Ve tváři neměla žádný výraz, jen bezcitný chlad. A ještě něco. Bolest? Utrpení? Zoufalství a samotu? To mě překvapilo. Četla mi to ve tváři. Možná bys neměl soudit lidi je podle vzhledu, říkaly její oči. ,,Ty nejsi člověk," namítl jsem. Na to neodpověděla. Věděla, že mám pravdu. Asi jí to rozzlobilo, protože byla zvyklá vyhrávat. Nebo to byl ten nepatrný kousíček naděje, který se mi utvořil v mysli a kterého jsem se nechtěl za žádnou cenu vzdát? Za žádnou cenu? Řekla to bez hlesu, ledovým hlasem. V očích se jí přitom nehezky zablýsklo. Nezmohl jsem se na odpověď. Uvidíme, pokračovala stejně bezcitným hlasem.
Jedinou myšlenkou mě srazila na kolena. Kalhoty mi nasákly její krví. Ano, byla její, teď už jsem to věděl. Brzo se bude mísit s mojí, napadlo mě. Její pohled mě v tom jen utvrdil. Všechny myšlenky se mi upřely jen ke zbytku naděje, který mi ještě zůstával. Doufal jsem, že v ní zbylo ještě něco lidského, co by se nade mnou slitovalo. A poprvé v životě jsem prosil. Prosil jsem o holý život, beze slov, ale o to zoufaleji. Oči se jí zaleskly slzami. Vzpomněla si. Kdysi také prosila, aby ji jistý člověk ušetřil. Bezvýsledně. Proč mě měla vyslyšet, když ji tehdy také nikdo nevyslyšel? Ale chtěla si se mnou trochu pohrát. Ukázala prstem na rozbité okno. To je tvá úniková cesta, oznámila mi s chladným úsměvem. Troufneš si na ni? Pokrčil jsem rameny. Dala mi možnost útěku, proč ji tedy nevyužít? Postavil jsem se na nohy. Mlčky, se zavřenýma očima jsem přistoupil k oknu, nadechl se a… skočil. A najednou mi došlo, jakou jsem udělal chybu. Neuvědomil jsem si, že se nacházím na té straně domu, která pokračuje strmým útesem svažujícím se přímo do moře. Můj pád trval pár vteřin. Pro mě to ale byly roky. Strašlivé, nekonečné roky plné děsu a bezmocnosti. Tohle už nešlo zastavit. Melody si nechtěla špinit ruce mou krví, proto mě obelstila. A já hlupák jí věřil. Víc už jsem si nestihl uvědomit, protože v tu chvíli mě pohltilo moře…
Vznášela se, téměř bez pohybu. Lehce jako snový přízrak. Voda ji nadnášela vzhůru, ale srdce ji tížilo. A svědomí, svědomí ji stahovalo ke dnu. Zahleděl jsem se jí do očí. Poprvé jsem si všiml, jak jsou zvláštní. Nebesky modré a planul v nich studený oheň. Mohly by být krásné, ale nebyly. Chvíli jsem musel přemýšlet, proč. Vtom mi došlo čím to je. Byly tak… mrtvé. Bez života. Tak rád bych jí věnoval trochu toho svého. Vzal jsem do svých dlaní její křehká zápěstí. Matně jsem si vzpomínal, že ještě před nějakou dobou byla ohavná s tmavou, vrásčitou kůží. Že se mi Melody zjevila jako démon. Teď mi bylo dovoleno na vše zapomenout.
Zabolelo mě u srdce. Snad toho bylo příčinou její trápení. Poznala to a vytrhla se mi.
Jemně jsem jí pohladil po vlasech, které se vznášely volně kolem její hlavy. Ukázala prstem kamsi do hlubin. Podíval jsem se tím směrem a zamrazilo mě. Tam dole, na dně mezi řasami, totiž leželo moje vychladlé tělo...............