Někdy to už nejde
24. 6. 2007
Nemohla vstát. Nemohla se jen tak odlepit od té prosezené židle u hloupýho počítače. Pořád se na ni musela koukat...... Fotka, kde měl tak milý roztomilý úsměv, jeho krásné studánkově modré oči se leskly jak do nich svítilo sluníčko a jeho albínově blonďaté vlasy.... Dívala se dlouho.... hodně dlouho.... Nemohla přestat myslet na spoustu věcí. Na chvíle kdy na ní byl strašně moc hodný a na chvíle, kdy naopak se k ní choval tak, jak by snad ani sám nechtěl.... Možná si ani neuvědomoval, jak moc jí ubližuje... a možná si ani neuvědomoval, jak moc ho ona miluje. Nechtěla bez něj být..... nechtěla být vůbec. Nechtěla, aby někoho pořád zatěžovala svým naivním problémem. Snad jednou pochopí... Až ji zítra neuvidí ve škole, až na ni bude kamarádka zvonit ráno u dveří a až rodiče najdou ten pověstný dopis a spatří zbarvenou klávesnici a u ní stejně zbarvené nůžky, tak pochopí.... Musí to pochopit..... Snad......
