Sophie Seven

Text na papíře byl sotva čitelný. Kolem nic, jen ta propast. Černá temná propast pod ní. Zdála se bezedná.chlad se jí dostávala pod kůži Seděla schoulená do klubíčka. Uvnitř cítila prázdno. Jako kdyby její sklenici plnou přátelství někdo rozlil na zem. Nikdo jí nepochopil. Osamělí jsme i mezi lidmi.Tak to cítila. Vzpoměla si na dnešní den ve škole a slzy tekli proudem. Někteří jsou tak bez citní . "Jaktože to nevíte slečno Smithová?" zněl jí v uších ten ječivý hlas profesorky matematiky a pak smích spolužáků. Krutý smích a nejapné poznámky, to jí provázelo už několik měsíců od té doby co nastoupila na novou školu. Původně bydleli na vesnici, kde to milovala. Měli malý statek. Každý den jezdila na koni a starala se o ně. Jenže se dostali do finančních potíží a statek museli prodat. Za peníze si koupili malý byt ve městě. Na nové škole jí měli za tu hloupou vesnickou holku. Nikdo jí nepochopil. Lišila se a to se jim nelíbilo. Byla to holka , co milovala přírodu a své kamarády, které musela opustit. Všichni si z ní dělali legraci proč nenosí značkové oblečení a že její rodiče jsou asi na podpoře,když jí to nekoupí, nechápali že ona to prostě ke štěstí nepotřebovala.

Začalo pršet. Věděla že to udělá zvedla se a zavřela oči. Zbýval jí krok… krok který jí dělil od konce toho trápení…….. najednou jí někdo chytl za ruku. Zachvěla se. Otevřela oči. Stála tam dívka v jejím věku, měla dlouhé blond vlasy až do pasu, ušmudlané, přes sebe měla potrhanou bílou košili a na tváři potměšilý usměv Moni Lisy. Neřekla ani slovo. Blonďatá dívka ji jen objala a odběhla někam do lesa.. Najednou věděla kdo byla ta záhadná osoba - Její naděje. Hodila do propasti ten dopis, co celou dobu žmoulala v ruce a odešla směrem domů.