Jsem vrah
Jsem vrah…
Otrhám lístky červeného máku, jako malé dítě, rvoucí křídla vystrašenému motýlovi. Čím se provinil těm drobným ručkám, že se ho chystají zabít? Čím se provinila mlčící květina? Její němý vřískot mi poteče z očí v pryštivích pramíncích krve.
Bože, zhřešila jsem.
Zasloužím si stát se plevelem.
Ale květina se pod mými prsty rozkřičela.
Křičela a ubíjela mě. A já brzy klesla na kolena.
Rozplakala jsem se, němá jako byla kdysi ona. Rvala mi vlasy, které zuřivě rozhazovala kolem sebe, když ječela. Krev se mi valila z očí do mističky z dlaní a ta přetékala jako rozvodněná řeka. Chtěla jsem, aby mi odpustila, ale nemohla jsem ji o to požádat.
Důvod!!!
To slovo mě ubíjelo odpornou pravdou.
Bylo pozdě. A vše se jednou třikrát vrátí. A potůček krve se až příliš rychle rozvodnil. Rozškrábané ruce volaly po smrti. A motýl bez křídel musí zemřít. Zemřel s lístky vlčího máku ve vybledlých vlasech… schoulený do klubíčka jako malé dítě…
A kdo tudy někdy prošel, slyšel jen mrtvé ticho.
I když křičela...