Sophie Seven

Zuřila a nevěděla co má dělat.Měla chuť vzít něco a rozbít to. Věděla že by se ji ulevilo, ale komu by tím pomohla. Chtěla utéct od všeho. Být volná jako pták. Seděla na posteli a psala slova, která ji vycházela z duše.Byli to slova hněvu a zuřivosti. Deprese měla čím dál víc a kamarádi ji nebyli schopni pomoct. Nikdo z jejího okolí nevěděl co prožívá.Měla chuť vzít žiletku a udělat to.Komu by ale scházela.Lidi by pro ni uronili slzu a to je všechno, nevěří nikomu, ani svoji nejlepší kamarádce.Ona ani nedokázala být kamarádka na sto procent.Byla skvělá herečka, nikdy ji nikdo neodhalil.Dokázala lhát komukoli aniž by jí to ubližovalo. Bolest ji trhala srdce.Chtěla umřít, ale něco ji tady drželo. Nevěděla co to je, ale kdy by řízla, tak by z ní možná vytekla všechna bolest.Měla chuť si stoupnou na nejvyšší budovu a začít řvát. Začít řvát svoje pocity, ale nikdo by ji stejně neslyšel. Všichni jsou zaslepení, jedině ona ví co to znamená vidět svět očima pravdy, bylo to jakoby byla v nějakém bludišti a nemohla se z něj dostat. Byla odsouzena tam bloudit dokud by neumřela.Přála si vidět to světlo, které považovala za jedinou možnou záchranu své duše, ale to světlo mohla uvidět jedině potom, co by si vzala do ruky tu žiletku a jednou řízla, ale musela by hodně zatlačit. Šla do vany a zapálila si svíčky všude kolem dokola.Napustila si vodu a ve spodním prádle si lehla do té poslední koupele, kterou podstoupí, než půjde do světa snů.Těšila se, ale přitom se děsila. Buďto se bude bát tohoto světa, nebo se bude bát chvíli a půjde do světa kam se tolik těší.Žiletku, kterou měla položenou vedle sebe vzala do ruky a přikládala si ji k zápěstí. Zatlačila jednou a tak silně, že už nemusela říznou podruhé.Lehla si pohodlně do vany a koukala na svíčky, které ji připomínaly to světlo.Zničehonic se jí začalo zdát, že její duše začíná stoupat nahoru, ale nešlo to , něco ji v tom bránilo.Její tělo jí bránilo jít dál.Začala sebou házet na všechny strany a voda stříkala všude kolem ni.Shazovala věci kolem sebe na zem i pár svíček přestalo hořet.Nevěděla co se děje, byla vyděšená a chtěla jít dál.Pak to uviděla. Mělo to křídla a sklánělo se to nad ní.Ten pohled který jí ten muž věnoval, ji natolik uklidnil že jenom ležela a čekala co se bude dít dál.Vzal ji do náručí a šeptal ji do ucha že bude všechno v pořádku. Věřila mu, neměla důvod se bránit.Pomalu zavírala oči a ten muž ji pořád hladil po vlasech a pořád ji opakoval že se nemá čeho bát.Měl pravdu, když zavřela oči, uviděla to světlo po kterém tak toužila.Stála tam, na prahu minulosti, přítomnosti a budoucnosti.Všude kolem ni byly květy.Nevěděla co má dělat, ale když se otočila stál tam za ni ten muž, nebyl to muž ale chlapec.Šel k ní a vzal ji za ruku. Cítila že je plná štěstí, deprese zmizely a ona byla šťastná, jako nikdy předtím. Nevěděla co bude dál, ale ten pocit, který cítila ji naplňoval radostí, jakou nikdy nepocítila.