Je pozdě
Jestli je život spravedlivý, tak já jsem asi jen nějaký drobek, co mu překáží tu spravedlnost rozdávat.... jo je to tak vyhýbá se mi všecko hezký. Poslední dobou jsem na dně. Kolikrát jsem se zasmála? jen párkrát blbejm vtipům svejch "záchranářskejch" kámošů. Asi mi není moc pomoci, ale abych tady tak nežvatlala, tak vám popíšu co se mi vlastně stalo...
Jednou mi zčistajasna "ruplo v bedně" a začala sem se bezhlavě zamilovávat jak naivní husička do školních idolů. Jelikož šance u nich byla nulová, našel se další a pak další.... Takhle sem to střídala a oni se mi dycky posmívali nebo mi nějak hnusně dávali najevo svůj nezájem... Ikdyž sem byla dřív celkem sebevědomá, moje dušička tohle snášela čím dál tím hůř. Pak přišel zlom, kdy sem si myslela tk tohle není žádnej hezounek, neviniká vzhledem, jen ho ale zná celá škola podle jména a věnuje se podivným kroužkům. Ze začátku to byla velká zamilovanost, která přerůstala postupným seznamováním ve velkou lásku, ale jen z moji strany ciž se na mým sebevědomí podepsalo úplně maximálně.... Stalo se hodně věcí, nadával mi, pak se omlouval, ignoroval mě, pak byl zase jako z medu,...ale poád sem si dávala jen takovou maličkou nadějičku.... Ne ale ona není, jako teď nejsem já. Chodím jen tak jako tělo bez duše a nikdo nemůže pochopit, proč se trápím kvůli jednomu blbýmu klukovi... snadno...
Ale teď už to je v pohodě.... vyřídila jsem spoustu věcí, omluvila se všem, vysvětlila nejbližším svoje "nervocuky", napsala 16-ti stránkový dopis pro rodinu....
Krása, je to v nebi nádherný, nemám žádný starosti a jen si tak půl století počkám na NĚJ, až tu bude taky.... Poprvý v žiotě (jestli se to tak dá nazvat) s ním promluvím a dozvím se co si o mě myslel, co chtěl tehdy, proč to všechno.... Teď je mi sqěle, ulevující pocit. Jen se tak koukám na všechny co mi byli blízcí... Myslela jsem si, že už skoro nemám přátele kteří mi jak se patří rozumí a chápou mě, rodině jsem se nikdy nesvěřovala a teď vidím ty zraněné dušičky... Všichni pláčou. Až teď jsem si uvědomila, že to byl jn podlý útěk... přitom mě mělo tolik lidí rádo.... A snad i ON, teď když vidím jak ho zpráva ve školním hlášení sebrala,když bezvládně sklopil hlavu do rukou. Nevím co se odehrávalo dál... ale jen vím, že to bylo špatný rozhodnutí a lituju toho, ale teď už to nejde vrátit.... Strašně to bolí... Radši bych si dala pár facek, který bych v tuhle chvíli a v tomhle netěle ani necejtila...