Anděl
Tmavá noc pohltila temnou, osamělou ulici. Teď už ani pavouk v rozbitém okně neviděl uzlíček oblečení stočený ve špinavém rohu činžovního domu. Proč tu leží, na ulici? Sama tak úplně neví. Stalo se to tak rychle. Venku pršelo, ona seděla u okna a dívala se, jak kapky dopadají na chodník pod oknem. V tom uslyšela z kuchyně rozčilené hlasy. Zavřela oči. Její táta přišel domů, jako vždy určitě opilý. Opakovalo se to každý den. Pořád se s mámou jen hádali. Nedivila se jí. Taky by se hádala, kdyby její muž chodil místo do práce do hospody, pokud se tomu vůbec dá ještě říkat aspoň hospoda, tohle byl spíš hnusný, smradlavý pajzl. Napadlo ji, že by mohla utéct, ale kam by šla? Ve svých 11 letech by ji těžko někde nechali, i když by si to byla ochotná odpracovat. Z kuchyně se ozval výkřik bolesti. Už zase matku mlátí. Vstala a běžela za nimi. Sotva ale stanula na prahu kuchyně, strnula hrůzou. Její matka ležela obličejem na podlaze, všude kolem byla krev a on tam stál s nožem v ruce. Pak už si moc nepamatovala, vyběhla z domu a běžela a běžela pořád dál, co nejdál od toho zvířete, které prý bylo jejím otcem. Nakonec se zhroutila do rohu nějakého činžáku. Teprve teď, když slunce odešlo spát, na ni pořádně dopadla i ta druhá polovina věci - že její matka je po smrti, že už se nemá kam vrátit, že je sama uprostřed velkoměsta. Pak upadla do něčeho mezi spánkem a bdělostí, v hlavě měla úplně prázdno. Probrala se až když hodiny začali odbíjet půlnoc. Otočila se čelem do ulice, ve které ležela. byl to bezútěšný pohled. Vymlácená okna, spadlé popelnice, všude jen špína a tma. Pak ale se ale uprostřed ulice objevil jakoby zlatý, třpytivý prach, který se vznášel ve vzduchu. Rychle se rozrostl do tvaru lidské postavy a najednou tu stála asi dvacetiletá žena. Byla velmi krásná, měla téměř bílou pleť a po pas dlouhé zlaté vlasy jí jemně vlály, i když v ulici nefoukal žádný vítr. Zdálo se, jako by vyzařovala světlo, neboť ji bylo i ve tmě, která tu vládla, dokonale vidět. Jedenáctiletá, uplakaná dívka se na ni dívala s nadějí i se strachem. Je to snad anděl? Nebo spí a celé se jí to jen zdá? Ano, to bude ono, je to jenom sen. Celé to je jen sen, probudí se ve své posteli a maminka jí uvaří kakao na snídani. Rozhodla se, že vstane a půjde se poohlídnout po lepším místě k ležení, pokud by to náhodou sen nebyl a kdyby ano - ne není to sen, v tom ji utvrdil střep, který se jí zaryl do dlaně. Bolestně sykla a vstala. Anděl nebo co to bylo za ženu tam pořád stála a sledovala ji. Pak ladnými pohyby přistoupila k ní a vzala ji za ruku. Svět se s ní zatočil, viděla jen zlatavou záři a poslušně šla tam, kam ji ta podivná mladá žena vedla. Neuvědomovala si, že její tělo zatím leží bez života v temném rohu starého činžáku.
